Nic z toho jsem neudělala, jen jsem k ní vyslala dobrou myšlenku, ať se vyřeší vše, co ji trápí a
brzy najde radost, aby úsměv zazářil na její tváři.
Šla jsem k léčitelce a vyšlo mi, že za bloky, které mám, může příhoda, která se mi stala v pěti letech ve školce. Tehdy jsem bránila svou sestru před klukem, který zlobil mou sestru.
Křičela jsem na něj, ať ji dá pokoj. Hodil po mně nůžkami a trefil se nad oko. Vyšlo mi z toho, že jsem neměla takhle řešit situaci. Nebylo mým úkolem hlídat situaci ve třídě.
Co jsem měla dělat? Nechat sestru, ať si poradí sama, nebo říct o problému paní učitelce?
Řekla jsem paní léčitelce o dívce z metra a ona mi řekla, že v tomto případě jsem opravdu nemohla nic dělat.
Kdy mám tedy pomáhat?
Dostalo se mi odpovědi, že tehdy, když mne jiný člověk požádá, nebo když vidím, že si s daným problémem člověk nedokáže pomoct a je ohrožen jeho život.
Tak prima. Budu mít oči a uši otevřené a pomohu tam, kde to bude potřeba.
Kdy pomáhám?
 |
Ve vagonu seděla mladá dívka. Oči měla velmi smutné a ústa do podkovy. Blonďaté vlasy ji padaly téměř k pasu. V ruce svírala růžovou tašku, která byla v kontrastu s jejím tmavým oblečením. Nesměle se dívala kolem sebe. Výraz její tváře se neměnil. Větší zájem projevila a delší dobu se dívala na sebevědomou blondýnu v kloboučku, která stála u tyče. Snad ji obdivovala, nebo chtěla být jako ona? Dívala jsem se chvílemi na ni a doufala, že se změní výraz její tváře, když uvidí, jak se kluci sedící vedle mne vesele baví. Myslela jsem na to, že bych jí ráda pomohla, ale jak?
Úsměvem?
Otázkou:"Jak vám mohu pomoct?!
Tweet
Poslední články autora
Ružena Nováková - Wagnerová
Emoce a mezilidské vztahy
Jsem původně učitelka, žena, která vyzkoušela i jiná zaměstnání.Vždy jsem ráda pozorovala lidi a zakoušela různé emoce. Je to můj vnitřní svět, který nejlépe znám já sama. Otvírám se a předávám dál své pocity a poznatky z prožívání sebe a svého okolí.
